Již mnohokrát jsem tu psal, že se na svých zejména letních výletech potkávám mnohdy se zajímavými lidmi, ale také jsem tu zmínil, že mnoho takových lidí potkáte na tzv. masových turistických pochodech, jakými jsou u nás na Mělníku především akce Zimní přechod Nedvězí a Mělnický hrozen, které pro své členy a zájemce o turistiku pořádá Klub českých turistů Mělník.
https://kct-vht-melnik.webnode.cz/
Jak jistě víte, tak už v sobotu 25. ledna, se jde ten prvně zmíněný, ale nyní chci napsat něco o lidech, které tam člověk při troše štěstí může snadno potkat. Jsou to lidé mladí i starší, ale jedno mají společné. Řada z nich už má mnoho životních zkušeností, a protože stáří i smrti nikdo neunikne, tak jde o opravdu cenné rozhovory a informace.
Vždyť se běžně setkávám s tím, že na jedné straně vidím svěží spokojené penzisty, kteří konečně dělají zcela naplno aktivity, které jim přinášejí radost, a na straně druhé lidi mrzuté, kteří si pořád jen na něco stěžují a nemají prakticky co vyprávět, protože buď je pro ně zážitkem čekání někde u doktora, nebo odchod nějakého dalšího známého člověka z tohoto světa.
To všechno je samozřejmě špatně, protože zdravý duch je jen v těle spokojených lidí a je třeba o tu spokojenost bojovat.
Na Nedvězí jsem tedy před léty potkal mimo jiné i pana Zdeňka Kalistu, který tehdy možná neměl ještě ani tušení, co bude dělat dnes. Zaujalo mě tehdy vyprávění jeho přátel, o které se s vámi nyní podělím:
,,V pátek jedeme vždy k nějakým přátelům do jiného kraje republiky. Tam se nás sejde několik rodin, posedíme někde v restauraci, povíme si, kam se kdo chystáme na výlet a jdeme si k hostiteli lehnout. V sobotu se po snídani vydáme každý na své tůry a večer si opět v nějaké restauraci povídáme o svých zážitcích a případně si ještě ukazujeme nějaké fotky, které motivují zase ty jiné přátelé.
Fotky se rozesílají třeba i v týdnu po e-mailu. V neděli se rozjedeme domů a příště je hostitelem zase někdo jiný v jiném kraji. Ovšem, máme to udělané tak, aby byly i volné víkendy pro odpočinek, pro případnou jinou práci, či zábavu a hlavně také pro návštěvu dětí s vnoučaty. "
Prostě mě ta nápaditost dostala, ale je samozřejmě podmínkou být aspoň přiměřeně zdravý.
Těch příběhů by se dalo vyprávět mnoho, protože je známo, že větší skupiny lidí mají leckde různé slevy, a pokud se ti lidé znají, nic je v podstatě neomezuje, mají společný zájem a dohodnou se, tak pořádají i kolektivní výlety.
Jenže může všechno tak trochu unavit, nebo i zevšednět a není od věci udělat i něco jiného. A taková věc napadla pana Kalistu, který mi nedávno po dlouhé době napsal.
Mimochodem, vzpomínáte si na ty krásné fotografie Krkonoš z jednoho panelového domu v Neratovicích, nebo na nádhernou výstavu amerických automobilů na Rakovnicku ?
http://soutok.blogspot.com/2016/01/fantasticke-fotografie-95-km-vzdalenych.html
http://soutok.blogspot.com/2016/02/u-rakovnika-jim-slavne-pivovary-menhiry.html
Ty pan Kalista sice nenafotil, ale poslal mi kontakt na hodného pána Miroslava Bradáče, který mi je rád zaslal. A je hezké, že se pořád ještě najde dost lidí, kteří nemají problém, se o své fotografie podělit s veřejností, byť je to někdy i dost práce navíc.
Já měl samozřejmě z e-mailu radost, jsem rád, že někteří senioři umí žít, jsou příkladem ostatním seniorům i mladším lidem a rád jsem se pokusil k téma udělat článek :-).
Pochopil jsem tedy, že pan Kalista dává doma dohromady stará kola, která můžeme nazvat slovem veterán a loni dne 22. června přizval na zkušební jízdu okolo Neratovic své přátelé. Všichni si to náležitě užili, jak můžeme vidět na krásných úsměvech elegantně a dobově oblečených dam, a navíc se pan Kalista zaobírá myšlenkou letos tuto akci zopakovat.
Pro mě to má všechno opět mnoho kouzla, protože je za vším znovu ta věta, kterou už ani nechci opakovat a přesto je skoro v každém článku. Když jsem si v roce 1993 koupil jedno z posledních jízdních kol kdysi slavné firmy Eska Cheb ....
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eska_Cheb
.... tak se toho v České republice mnoho měnilo. Naše značky měly jízdní kola vybavené povinnou silniční výbavou a dokonce už i 18 ,,kvaltů "( 3 na 6), ale místní lid již obdivoval horská kola do Alp s obrovským množstvím převodů, kterým však mnohdy chyběli blatníky a snad i světla. Kola byla dražší a mohla se někomu zdát na naše poměry až zbytečná, pokud jste jezdili republikou do těch časů jen po okreskách, ale zájem o ně byl tehdy obrovský i kvůli pohodlnější jízdě po nerovnostech běžných komunikací.
Další věc, proč mě to oslovilo je nostalgie z trošku jiného soudku. Kdo čtete články na Soutoku pravidelněji, tak jste jistě narazili na ....
http://soutok.blogspot.com/2019/12/neni-klaus-jako-klaus-jako-claus-aneb.html
http://soutok.blogspot.com/2019/12/co-maji-spolecne-vanoce-se-slavnym.html
Píši tam, že by má korespondence nejspíše skončila nejdále v Nizozemí, kdyby ...
Ale, nám to Nizozemí ( prý je Holandsko jen určité území v Nizozemí a Nizozemcům to teď začalo vadit. To je dnes taková móda, že začíná někomu vadit něco, co ho léta nechávalo klidným) úplně do článků stačí.
Pohledy odtud byly tehdy na krásném lesklém papíře ( dnes ho máme na mnoha pohledech také) a kromě obrázků měst se na nich nejčastěji objevovaly motivy se sýry, tulipány, větrnými mlýny, Benátky severu, mořem a právě těmi jízdními koly, která se velmi podobají těm na obrázku.
Poslední, co mě oslovilo je na druhém snímku cukrárna Aja Neratovice . Pokud máte doma tu knížku Karla Březiny ,, Mělník byl první" a aspoň trošku vás motorizmus oslovuje, tak víte, že z těch posledních hvězd dvou kol nemáme doma jenom Jirku Rameše, ale za svého považujeme i bývalého reprezentanta STS Mělník Jirku Švihnose, který cukrárnu provozuje, jak stojí v knize.
Obvykle píši poslední dobou články o více tématech, ale dnes se mi po dlouhé době podařilo napsat dlouhý článek na jedno téma. Někdy se stane, že člověk přemýšlí, tápe, hledá, upravuje a musím být rád, že se to doma toleruje, ale dnes mi všechno sedlo a trvalo to jen 2.5 hodiny :-). Píši to proto, aby si lidé uvědomili, že pokud jsou již fotografie upravené, tak to dlouho netrvá, ale pokud ještě máte dodat text, bez kterého by mě to ani moc nebavilo, tak je za tím kus práce.
A to se netýká jenom mě, ale každého kdo vlastními slovy doprovází nějaké obrázky. Závěrem tedy doufám, že vám čtenářům jsem dal plno inspirace a snad vás i článek potěšil, a vás kteří jste součástí článku snad pohladily fotografie, snad i můj text a možná i to, že ani na starší generaci se nezapomíná.
Vždyť se každý narodil do nějaké doby, někteří mladí dnes dají třeba i v práci výpověď a živí se svými cestopisy, ale všichni se musíme zamýšlet nad tím, abychom i to, co nás nevyhnutelně čeká, tak abychom se s tím uměli co nejlépe vypořádat a vůbec nám nedocházelo, kolik nám už je let :-).
Ještě přidám odkaz, který vás zavede na začátek osmi seriálů na Soutoku:
https://soutok.blogspot.com/2018/02/radikalni-rez-na-soutoku-osm-serialu.html
Zjistil jsem totiž, že vás zejména zajímá seriál o etnické hudbě na téma Afrika a Tyrolsko. Je tu ale i pop a vzpomínka na Ein Kessel Buntes , cestopisy a další.
