Ačkoliv nám turistický pochod Mělnický hrozen začíná i končí jednou v roce přímo u nás doma, tak se stejně řada místních turisticky laděných občanů vydá na výlet někam jinam s tím, že do okolí města se mohou vydat kdykoliv si usmyslí. Je to věc každého, momentální nálady, možností i filosofie, ale v každém případě mají organizované pochody tu vlastnost, že určitým způsobem něco sdílíme s jistou komunitou a jsou něčím jiným, než akce individuální.
Někdo si myslí, že nejbližší okolí města ostatně není tak atraktivní, jako už třeba například vzdálenější oblast CHKO Kokořínsko-Máchův kraj, ale vězte, že to je pohled povrchní, a i když nejsou opravdu některé úseky třeba tak atraktivní, tak i tak mají určitou sílu vám dodat radost, pokud ji jste ochotni vnímat. Pro někoho je to snadnější, a pro jiného těžší. Pokud jste už třeba v dětském věku brázdili na jízdním kole mělnické obce a nejčastěji ty na severu okresu, tak je to pro vás i určitý návrat v čase.
Pro mě osobně je to ještě snazší. Vděčím tak svému prvnímu svobodnému povolání, kdy jsem takzvaně pracoval pro zemědělce. Díky tomu mi kdejaká zejména hospodářská budova i kdejaký odér kdesi na poli připomene mládí. A s tím vším pochopitelně i kdejaký vesnický krámek, kdejaká stará samoobsluha, kdejaká restaurace, ale leckde i lidé, z nichž mnozí jsou v současnosti bohužel již na věčnosti. Jako kdybych byl všude tady kolem zejména i díky vzpomínkám prostě doma.
Jak už to tak u mě bývá, tak díky ponocování při knize jsem se zase dostal do místa startu na autobusovém nádraží až téměř v závěru časového limitu. Snad to jednou bude jinak, ale zatím ještě pořád je třeba vše zajímavé nacpat hlavně do víkendu. Chodím od roku 2012 tradičně trasu 25 km a oblíbil jsem si zejména její vedení v trase Chloumek - Strážnice - Vysoká - rybník Harasov - skalní byt Lhotka - Mělník Blata. Takové vedení trasy, se samozřejmě vždy nekoná, ale ukázalo se, že je to vlastně dobře.
Ano, také to je vlastně přednost tohoto pochodu. Na straně jedné si můžete být jistí, že vás pořadatel zase brzy provede vaší oblíbenou trasou, ale občas poznáte zase něco jiného, nebo dokonce nového. On totiž popis tras zase až tak úplně neřeší detaily, a tak je nutné to doladit četbou na startu z propozic vedení tras. K disposici je v místě startu pod přístřeškem restaurace na obrázku výše případně i mapa, kde vám ochotně pan Jan Soukup ukáže vaši trasu.
Určitě tuto fázi pochodu nepodceňujte ! Osobní zkušenost mě před pár lety v silném déšti dovedla až do autobusové zastávky na Chloumečku, když jsem zjistil, že tudy nemám vůbec jít a musím se vrátit k železnici, podle které mám jít až do Mlazic. Letos tedy bylo vše úžasné a hlavně se povedlo i počasí. Nebylo třeba řešit obuv, oblečení, nebo pláštěnku, či déštník. Hlavně si dobře namazat kolena proti slunci, pokrývku na hlavu i sluneční brýle, dostatek tekutit s nějakou tou sušenkou a jde se.
V krásném počasí a volném dni si zvlášť uvědomíte, že nás obklopují i docela pěkné pasáže a je co fotit. Pro mě to znamená, že mi každá ta fotka připomene onen skvělý den a díky psaní článku to celé prožívám znovu ještě jednou. Prakticky všechny trasy vedly podle říčky Pšovky po žluté značce až do Klášterní ulice ke koupališti, kde tato značka naproti kempu končí a dále pokračujete po modré vedoucí z centra města. Ta sice vede až k železniční zastávce v Mlazicích, kam jsem šel loni, ale tentokrát jsme ji měli opustit dříve.
Víte, že máme v Mělníku také náměstíčko pojmenované po spisovatelce Boženě Němcové ? Přesně tady bloudila taková drobná dívenka, jejíž záda s batohem jsem z určité dálky zahlédl u potoka již poblíž cesty vedoucí k vlakovému nádraží. To je právě na těch výletech, turistice i dálkových pochodech pěkné, že už se tak nějak poznáme podle batohů na zádech a někdy vám to i napoví, kudy asi tak ta trasa vede.
Náhlá neobvyklá mladá společnost byla sice o 40 let mladší, ale opět se mi podařilo nenásilně konverzovat tak, aniž bych v očích a hlasu svého protějšku cítil nějaké zklamání z tohoto náhodného setkání. Rozhodně se bylo o čem bavit, protože svět je malý, účastnice pochodu byla místní a já ve svém pozdním věku zjistil, že vůbec není od věci naslouchat mladým lidem, jejich problémům i jejich zálibám. Je to nejen obohacující pro váš životní přehled, ale cítím i mezi mladými v práci určité sympatie a někdy i potěší, když je zajímá váš pohled na nějakou jejich situaci.
Upřímně byla dotyčná mladá paní ráda, že jsem znal dobře místní situaci, věděl jsem kde je ulice Na Ráji a patřím k lidem, kteří díky mnoha osobním kopancům zažili plno legrace a umí ji šířit dále. Sice znám ulici Na Ráji, ale vůbec si nevzpomínám, zda jsem tu někdy projížděl. Pro obyvatele Mlazic jde o kultovní cestu.
Podívejte se, jaký tu byl z uzoučké asfaltky jen kousek před hřbitovem krásný výhled na naše město a na Chloumeček. Hřbitov jsem sice nefotil, ale místní kaple mi zůstala hluboko v mé mysli. Může za to pan Martin Klihavec, který kdysi v měsíčníku Mělnická radnice vypsal soutěž ,, Najdi všech 33 věžiček našeho města na obrázcích." A když chválím Martina, tak musím zmínit i Petra Raista Šťastného, protože ten přišel s tímto pátráním po různých stavebních památkách v našem městě na tehdy hodně veřejností užívaném webu https://melnicek.cz/node , jako první.
Od hřbitova nás trasa vedla polní pěšinou tak úžasně, že jsem před nápaditostí kčt-vht Mělník musel uznale kývnout hlavou. Tak tudy přes to pole jdu opravdu prvně v životě, zatímco klikatou cestičku od hřbitova dolů strání pod Liazem do Mlazic jsem před několika lety již prošel. Myslím, že to byla také nějaká pátračka Martina Klihavce, ale tentokrát jen cpeciálně pro mě. Myslím, že mi tehdy zaslal obrázek, nabídl lokalitu a já měl určit, odkud byl obrázek focený. Nebýt tedy této akce, tak bych to tu asi nikdy nezkoumal.
Cesta nás dovedla až k silnici, která se tu v úhlu 90 stupňů stáčí k Choumečku a nás čekalo několik posledních společných desítek metrů na takovou křižovatku, kde k severu jezdí občas auta do Strážnice, k západu vede relativně horší cesta do Mlazic a východním směrem do lesa vede naučná stezka pro děti. Moje dočasná souputnice byla velmi překvapena, že vůbec nevím, že jsou na trase nějaké kontroly, ale opravdu jsem nic takového nevěděl.
Po několika desítkách metrů jsme tedy přišli na křižovatku, kde ve stínu u jednoho stolku seděly dvě mladší ženy, které si zapisovaly počet účastníků prošlých kontrolou, jakou jdou trasu a dávaly nám na náš list s popisem tras razítko. Později jsem měl na sebe trošku vztek, protože jsem věděl, že budu psát na webu opět reportáž z akce a zapomenu vyfotit takovou strategicky důležitou událost, jako je stanoviště kontroly v terénu.
Přitom jsem dříve fotil trošku i na startu a někdy jsem se snažil pro dokreslení akce i nějaké ty turisty, nebo souputníky. Letos jsem nějak zaspal, nebo se spíše probudil až později. Na této cestě jsem v příjemném chládku vzpomínal na jeden ročník, kdy hrozně lilo a cesta byla samá kaluž. To jsem již putoval zcela osamocený a až do Liběchova jsem měl potkat pouhé tři cyklisty.
I náhorní planina nad mělnickými čtvrtěmi má něco do sebe. Z cesty na obrázku výše se brzy oddělí taková nenápadná pěšina, která má od vodojemu ( vpravo na obzoru) název ulice Střemská.
Dojdete brzy na takovou křižovatku, kde je pod stromem schován tento krásný kříž. Začíná tu směrem dolů k jihozápadu také ulice V Kroupovci a místo na některých mapách nese označení Kozí roh. My však nikam dolů nepůjdeme a až do Vehlovic si budeme užívat pohodovou chůzi a výhledy. Není bez zajímavosti, že zatímco dnes vás turistická značka vede z Mlazic přes nechráněný přejezd na Českolipskou ulici a pozděli dolů k tůním a podle Labe do Liběchova :
.... tak dříve vás vedla právě vzhůru ulicí V Kroupovci a ve Vehlovicích jste mohli jít stále rovně nad vinicí Trojslava a sejít dolů ke špýcharu v Malém Liběchově. Byla to sice taková vyhlídková trasa, ale myslím, že trasa kolem milníku a podle Labe má také něco do sebe. Dnes jsme tedy kopírovali cyklotrasu.
Ve Vehlovicích mají takovéto úžasné sluneční hodiny. Všimněte si, že fungují. Čas je logicky v SEČ.
Tady mě překvapila samokontrola. Sice jsem ji už také zažil a je naštěstí vždy dobře vidět, ale také už se stalo, že člověk někdy myslel na něco jiného, nebo se zapovídal, či zkrátka bloudil. Zde měla smysl, protože si to mohl někdo zkrátit, ale spíše si myslím, že je to milé zpestření a turista snad nepodvádí. Vůbec by mě netěšilo se radovat z něčeho, co by člověk získal podvodem.
Tato vodárna má pro mě nostalgický význam. V roce 2015 jsem si koupil rádio, které umělo tři věci. Internet, běžné fm a DAB+. Tehdy se v podmínkách daly chytit vzdálené multiplexy ze zahraničí a já byl samozřejmě celý natěšený. Jenže podmínky nepřicházely a já hledal nejvyšší a blízká místa ve městě. Právě na střeše této vodárny jsem s velkou slávou ulovil první vzdálenější multiplex Sachsen - Anhalt na kanále 6B, abych asi za týden zjistil, že podmínky jsou lepší a multiplex jde i za vilou Karola.
Na trase byla i jedna skála, kterou znám. Před několika lety se šel okruh jakoby obráceně. Tehdy jsem se tu spřátelil se starší dvojicí ze Dvora Králového. Tak jsme se zapovídali, až jsme nad Vehlovicemi zabloudili a ještě jsme si zašli pár metrů pod chloumeckým vysílačem. Na svědomí to tu tehdy měla jakási ohrada s koňmi, která tu dříve nebyla a bylo nutné ji obejít.
Prvně mě letos na akci napadlo vyfotit nějaké potenciální účastníky.
Trasa vás svede na silnici od Rymáně, pak na Českolipskou a zadem kolem Rašínek k autokempu a fotbalovému hřišti.
Liběchovská alej už vedla mnoho turistů a občas tu bývá i posvícení a pouť, ale pro mě je několikl let navíc i něčím jiným. Relativně nedávno jsem se zajímal trošku i o kvantovou mechaniku. Je tam jistý příběh o zapáleném vědci, který sledoval v Kodani poblíř výzkumného ústavu alej se sporým osvětlením. Všiml si, že tam jde jakýsi muž. Ten se mu vždy zjevil pod lampou, aby zmizel ve tmě a objevil se opět až pod další lampou. Uvědomil si, že jde o jakousi pravděpodobnost. To je vlastnost, která je vlastní malým předmětům, jako jsou elektrony. Nevíte, kde přesně se nachází, ale jen kde se pravděpodobně nachází. Do jisté míry to má i širší působnost.
V Liběchově někde v blízkosti bývalého letního kina vznikla před několika lety takováto spojovací cestička aleje s Rumburskou ulicí. Okolí může občas díky povalovému chodníku připomínat pralesní tropické prostředí.
Od zámku již jdete po zelené značce ke kostelíčku Sv. Ducha ( a Sv. Hrobu) a odtud dolů ke špýcharu, milníku k Labi a do Mlazic k zastávce ČD, kde dnes již začíná modrá značka vedoucí do centra města. Kdysi to byla vše zelená značka vedoucí z Mělníka do Dubé.
Zdejší dubová alej i křížová cesta je stará tuším 240 let. Zájemci to jistě dohledají. Rekonstrukce křížové cesty proběhla v roce 2007. Od stejného roku je Liběchov konečně oficiálně městem.
Unikátní ozdobou kostelíčku je tento podle větru se otáčející symbol.
Pohled na Mělník je odtud prostě nádherný, ale je to ještě hodinka chůze pěšky. Jen už nevím, zda odtud ke koupališti, nebo až od milníku ke koupališti, ale již jsem to také občas měřil.
Cestička ke špýcharu.
Areál bývalé restaurace a vinárny. To je tak trošku fotka pro známého z Prahy, který tu před asi 20 lety prý seděl.
Jak asi mnozí víte, tak se tu zpevňuje svah. Silnice se prý začala propadat.
Milník sehrál svoji roli několikrát, ale o tom na jiném snímku. Bohužel se mi dnes ty fotografie z mobilu i z foťáku promíchaly, zápolil jsem s tím, ale musel jsem to stejně zachránit trošku jinak.
Tato místa se stala rájem rybářů. Kdo nechce na tůně, tak jezdí k řece.
Když už jsem musel za těmi závorami stát, tak aspoň přišlo foto Vectronu firmy Siemens. Naše současně nejsilnější nákladní lokomotiva.
Bohužel jsem si všiml, že se mi nějak dodatečně a ještě v opačném pořadí nahrály fotky, se kterými jsem už ani nepočítal, že je systém vezme. Do toho mám i lepší fotky z mobilu, a co s tím ? Musel jsem improvizovat. Samozřejmě jsem neměl před pochodem nabitého prakticky nic. Omlouvám se tedy za tu směsku, kde ty lepší fotografie s lepším rozlišením jsou z mobilu.
Historie milníku. Trávu kolem však nikdo neposekal.
Cílem Mělnického hroznu byla opět hospoda ve čtvrti Blata na Kokořínské ulici. Usedám tu vždy s určitou posvátností. Ve zdejších ulicích jsem prožil v 60. a 70. letech 20. století dětství a člověk je vždy rád, když něco někde přežilo. Vždyť tu zanikla mlékárna v Máchově ulici, krám na Kokořínské a nakonec vyhořela i samoobsluha s téměř jepičím životem, jejíž trosky kovové konstrukce v kopřivách tu stojí dodnes. Jen ty ulice jsou již dnes všechny vyasfaltované.
Řekl jsem mělnickým turistům, že se jim akce opět povedla a letos se to říkalo zvlášť dobře. Vždyť bylo krásné počasí a dostal jsem se i na cestu, kde jsem ještě nebyl. Pochvalovat by se toho dalo více. Ať už jde o vlastní ochotu pana Soukupa, milé vystupování členů Kčt na startu i v cíli, nebo prostě ta nápaditost. Vždyť milá kontrola na trase akci vesele zpestří, samokontrola vždy vykouzlí úsměv a nikdy nezapomínám ani na ty, kteří se mnou jdou určité úseky cesty a vždy mi to nějak příjemně okoření.
Do knihy jsem tedy turistům organizátorům zápis neprovedl, ale věřím, že je moje tradiční a snad vždy zábavná reportáž s množstvím fotografií potěší stejně tak, jako pochvala a ocenění za organizaci akce z řad účastníků. Díky ! A samozřejmě patří i dík obsluze v Blatecké hospodě, která má k akci kladný vztah a je vždy i příkladnou obsluhou v příjemném prostředí.
Loni jsem tu koukal, jak naši na ME ve fotbalu tuším remizovali s Gruzií a letos tu hrál tento hudební program . Zajímal mě název programu. Dnes není nic jednoduššího, než si vše hned vyfotit.
V horkém dni by mělo 25 km a zastávka na pivku unavit, ale opravdu byl i díky větříku příjemný den a povinnosti se díky zábavě jen odsunuly. Díky tomu jsem byl venku i večer, ale již jsem se těšil na vanu. Copak se to tu asi děje ? Aha, už asi tuším.
Stoly nad soutokem. Tak se jmenuje už tuším druhý ročník této akce.
Vypadá to takto jistě zajímavě, ale ti vpravo jsou trošku znevýhodněni, protože nevidí do kraje a nemohou se opřít. Ale, oni jsou mladí, nebo mají ještě dobrá záda :-). Ne, tak hlavní věc je spokojenost účastníků. Já se zde setkal s panem Jiřím Valíčkem, který v současnosti vystavuje své fotografie v kavárně muzea, Správně jsem uhádl, že se přišel podívat na západ slunce. Víkend se prostě vydařil.
Tedy, až na to, že s tímto článkem jsem hlavně díky neposlušným fotografiím ztrávil celé odpoledne a daly se dělat ještě i jiné věci, Vždyť teploty kolem 30 stupňů již slibují možnost ulovit v pásmu FM pro nás exotické stanice z jižní okrajové Evropy, nebo severu Afriky. Když se zadaří, tak přijímač přijme i RDS stanice.
Pohodový první letní týden a za týden jsou již prázdniny i dovolené. Užívejte hlavně ve zdraví !
Žádné komentáře:
Okomentovat