Jak jsem již psal v minulém článku, tak jsem v neděli 24.11. asi tak 75 - 90 minut před zavírací dobou navštívil po řadě let naše RMM. Bylo to pro mě poučné i krásné a vůbec jsem si neuměl představit, že bych měl přijít jen kvůli končící výstavě o králi železném a zlatém, o níž byl minulý článek.
V čem to pro mě bylo poučné ? Odpověď je rozmanitá. Návštěva nějaké výstavy na poslední chvíli není opravdu dobrým řešením stejně tak, jako si myslet, že to jistě za tu hodinku všechno v pohodě dáte, a že je to postačující. Ani náhodou. Kromě toho je člověk emociální tvor, na kterém se podepisuje spousta věcí a mnohdy i bez zdánlivé příčiny jsme mnozí již v neděli odpoledne tak trošku bez nálady a i se již občas zamyslíme nad tím, co že nás zase v pondělí čeká.
Chtěl jsem tedy původně začít výstavou v malém sále, kde končila výstava na počest krále Přemysla Otakara II., ale zrovna tam byl nějaký dětský školní zájezd, a tak jsem začínal výstavou, které chci věnovat dnešní článek. Je to dlouhodobá výstava Mělník v čase a těší mě, že již nyní, kdy je do jejího konce ještě daleko, mohu říci, že jsem ji již navštívil a jsem svým způsobem takzvaně v obraze, co že zde může člověk vše spatřit.
Může to znít, jako samozřejmost, nebo zbytečná informace, ale tak to rozhodně není. První, co návštěvník všude vnímá, tak to je přístup personálu. Usmívá se, nebo se mračí ? Smíte fotografovat, nebo ne ? Poradí vám, nebo ani nepromluví ? Stojí vám neustále za zády a hlídá vaše pohyby, nebo se cítíte uvolněně a v pohodě ? To vše ovlivní váš celkový dojem. Znám samozřejmě zde v Mělníku řadu tváří i jmen, ale s rovnítkem mezi tím už je to horší.
Nicméně, paní která mě kromě skrytých bezpečnostních kamer v patře muzea přivítala byla velmi milá a naprosto splnila pozitivně kritéria tak, jak jsem je výše uvedl. Začal jsem tedy prohlídkou veřejně oslavovaného videomappingu Petra Raista Šťastného, se kterým jsem se v sobotu potkal u nedávno zmíněné obří proutěné láhve Ludmily, a který mi prozradil, že je sice pravdou, že jeho mappingy mají svůj web, ale tento tam nenajdu. Kdoví, zda třeba časem po zmíněné výstavě tomu tak nebude.
Ono se asi není ani čemu divit. Vždyť je to jeden z magnetů, který vás má na výstavu lákat, tak proč už by měl být předčasně zveřejněný ? Některé dřívější mappingy můžou vzbuzovat dojem, že je to prostě jen taková bezčasová snůška nápadů, která se má hlavně líbit a s tím do toho autor šel, a tak to i očekává divák. V tomto případě jsem měl asi takovou svoji vysněnou představu, co by ten mapping asi tak měl vypovídat a Petr tu představu nejen splnil, ale jak je jemu vlastní, tak děj ještě doplnil humorem. Prostě, parádní dílo, které by měl vidět každý patriot, a každý kdo má nějaký vztah k historii.
Pak už přišla na řadu samotná výstava. Návštěvník v tomto případě obdržel několik stránek plných čísel a textu, což je klasická legenda pro samostudium pod čísly uvedených exponátů. Tady na návštěvníky čekalo neskutečné množství očíslovaných artefaktů. Některé již znáte z nejrůznějších knih o Mělníku, ale řada artefaktů zde vystavených jsou věci i málo známé, nebo doslova neznámé.
Kdybych tu popisoval, jaké obrazy, nebo veduty jsem tu například viděl, tak by to byla neskutečná nimračka a svým způsobem bych vás připravil o překvapení a sebe i o spoustu volného času. Navíc se něco z reklamních důvodů prozrazovat má, ale také je fajn pro návštěvníky i muzeum samotné, když něco zůstane překvapením. S jednou věcí se vám ale opravdu rád pochlubím. Víte, jaký velký vztah mám k veřejné dopravě, což už na samotném začátku Soutoku na sklonku roku 2011 jsem zde prezentoval v mnohodílném seriálu o dopravě na Mělníku i pod ním.
Vždy jsem pochopitelně věděl, že první autobusové nádraží bylo na dnešním náměstí Míru a první linku provozoval jistý pan Kryml mezi Mělníkem a Prahou. Na výstavě jsem viděl jízdní řád z roku 1930, kdy linka končila všechny spoje v Liběchově a pochopitelně to nebylo tak časté, jako dnes, byť už možná s nějakými náznaky. Jako fanda jízdních řádů jsem artefakt pochopitelně ocenil. Historie má neuvěřitelně mnoho tváří. Od té světové a národní, o které se učíme už na školách, přes regionální, až po různé specializace, kde je bohužel někdy problém sestavit nějaké historicky ucelené řady a mnohdy jde převážně o vášeň sběratelskou.
Rozloučím se dnes jakýmsi bonusem. Psal jsem tu i článek o tom, že dnešní německá hymna byla původně hymnou naší. Tak pochopitelně šlo o hymnu Rakousko - Uherska, která byla přeložena do řeči jednotlivých národů v monarchii. Její českou podobu si můžete prohlédnout v muzeu, může vám text připadat poněkud kostrbatý i obsahově zvláštní a může vám také připomenout populárního vojáka Švejka. Tam je nejprve pouze zmíněna v dialogu v hospodě ( ,, Opijte se, nechte si zahrát rakouskou hymnu a uvidíte..) a později se objeví v úryvku opileckého zpěvu.
Pohodový zbytek týdne a nenechte si ujít návštěvu legiovlaku v mělnickém nádraží. V neděli v 17 hodin, se potom za obrovské účasti mělnického obyvatelstva bude konat slavnostní rozsvěcení vánočního stromu.
Žádné komentáře:
Okomentovat