Přátelé, možná někdo namítne, že je to jeden cestovatelský článek za druhým a přitom tu máme plno zajímavého dění, nové akce, novou knihu i řadu zajímavých věcí.
Ano, to všechno máme a záleží na našich zájmech i možnostech. Já tu nedávno přišel s příběhy, které jsou důkazem toho, že ne vše musí v životě vždy vycházet a občas je třeba těm překvapením nějak čelit. Nenechal jsem si ty příběhy pro sebe a opět jsem slyšel tu roztomilou narážku, že bych prý měl napsat knihu zážitků. Jeden člověk mi dokonce odpověděl : ,, No vidíš, a proto nejezdím vlaky, ale autem :-)."
Dobrá, tak jezdí autem a celá řada dalších lidí začíná svůj den tím, že se jdou projít se svými psíky po okolí svého nejužšího, případně lehce vzdáleného bydliště, aby pak mohli i tvrdit, že oni přeci ten pohyb mají. Ale, tak každému podle jeho zájmů i představ.
Poslední dobou jsem však četl již několik článků, kde lékaři doporučují zejména stárnoucím občanům takové aktivity, aby byli nuceni nad něčím přemýšlet, něco řešit a uvádí to i jako jakousi obranu proti hrozící postupující demenci, na kterou léky prakticky nejsou. Všeobecně platí, že lidé, kteří musí nad něčím přemýšlet a něco řešit jsou duševně na lepší zdravotní úrovni, než ti, kteří konají stále dokola prakticky stejné činnosti, pohybují se po známých místech, nepotřebují nic řešit, nějak namáhat své myšlení a zdánlivě se cítí v poklidu a v pohodě, byť někdy přiznávají určitý stereotyp a nudu.
Jak se kam dostanu? Kde musím přestoupit ? Jak být opatrný, abych si neudělal úraz ? Co bych měl vidět ? Prostě už něco řešíte a musíte to mimo domov řešit.
Soutok to tady píše už od roku 2011, že cestování je zdravá věc, ač nám někdy přináší komplikace, které je třeba nějak řešit. Auto vám ty komplikace může sice někdy za nějakou cenu určitého soustředění na provoz ulehčit, pokud nedojde k poruše, či jiným nepříjemnostem, ale zase se připravíte o různé zážitky.
To by tedy stačilo. Když už nic, tak stále máme prázdniny, nejsme děti, které je celé proleží u vody a výlety jsou takovým silným zážitkem i motivací do budoucnosti, že už jen jejich připomenutí při psaní samotnému autorovi jenom prospívá.
To by tedy stačilo. Když už nic, tak stále máme prázdniny, nejsme děti, které je celé proleží u vody a výlety jsou takovým silným zážitkem i motivací do budoucnosti, že už jen jejich připomenutí při psaní samotnému autorovi jenom prospívá.
Můj poslední výlet hlavní dovolené jsem vedl do oblíbeného Znojma. Tentokrát jsem chtěl projít nějaký okruh v okolí tohoto vzdáleného města, které má jisté věci společné právě s rodným a domácím Mělníkem. Vždyť i tady je teplo, tady jsou také vinice, také příroda v okolí, také rozhledy a i zde jsou pod zemí sklepy.
Když ráno vyjedete v 5.40 hodin směrem na Kolín a neděláte vědu z toho, že je třeba 4x přesednout, tak vás už v 10.20 hodin těší, že vystupujete na druhé straně republiky do krásného historického města. s pěkným okolím.
Opravdu není třeba dělat z přesedání nějakou vědu, byť to navazuje často tak, že má cestující strach, že přestoupit nestihne a vlak mu ujede. Pro vaši představu zde uvádím situaci jednotlivých přestupů, ač jsou plánky všech nádraží na netu. Jo, internet, to je věc, když není člověk líný .
V Kolíně přijedete na páté nástupiště ( nejdále od hlavní budovy) a sestoupíte do podchodu. Sledujete odjezdové cedule. Myslím, že třetí nástupiště je pro Ostravu a druhé pro Havlíčkův Brod a Brno. Na oba směry je ráno obvykle dost času. V Havlíčkově Brodě je situace ještě lepší. Také jdete do tunelu, ale spěšný vlak Renesance nijak s odjezdem nepospíchá a je u sousedního výstupu.
Jihlavu a Okříšky netřeba řešit vůbec. To jsou nádraží bez podchodů, které velmi připomínají naše a Všetaty.
Ve Znojmě vedla má první cesta k tomu nejlepšímu. Od pivovaru a pivovarské restaurace vede nejen cesta na vyhlídku, která zde má trošku jiné kouzlo, než ta naše, ale také tady začínají všechny zdejší turistické značky podobně tak, jako u našeho zámku. Jako kdybych byl doma :-).
Mělník těch úzkých uliček moc nemá, ale tady jich z centra města k řece Dyji vede dost a nabízejí plno odboček na různá výhledová místa.
Cestu vinicemi tu vylepšili nejen místem připomínajícím biblickou Golgotu, které tu stojí už léta, ale i těmito tabulemi, které návštěvníkovi vysvětlují, na jakou že révu se dívá.
Pod tímto komínem si již můžete připadat podobně, jako u nás v Rybářích a různé postavičky svědčí o tom, že tu je něco vyjímečného.
Místní muzeum motorismu jsem ještě nenavštívil, ale artefakty v okolí musí nutně vzbudit zájem místo snad někdy navštívit.
Labe to není. Spíše mi to trochu připomnělo loňský výlet do Tábora, kde teče vodácká Lužnice. Průvodci k ní zvou, ale tady to minimálně zatím prozkoumané nemám.
Cesta na Kraví horu je nekonečná, a tak je docela příjemné projít kolem takového zvláštního místa s milou zvířenou.
Na Kraví horu jsem přišel po slušném sportovním výkonu někdy ve 12.40 hodin a neměl jsem ani tušení, že tu budu jen obtížně hledat místo, kde by nevadily ve výhledu na středověké město stromy. Nepochopil jsem, proč třeba zde nedošlo k nějaké dohodě, kde by byla kombinace radiokomunikací a rozhledny. Tady to opravdu mnoho nepotřebuje. Buď nějakou menší rozhlednu, nebo trochu prořezat stromy.
Červená značka vás vede ze Znojma přes Kraví horu po podobném hřebeni, jako je ten náš Turbovický hřeben až prakticky na hranici, kam je to podobně daleko, jako od nás do Všetat a Přívor. To jsou úplně úžasné podobnosti. Ještě v katastru města leží vinice, která je soukromá a v mapě ji najdete, jako Špalkova vinice.
Je tu i dřevěná Špalkova rozhledna a několik dalších milých artefaktů. Do vinice za účelem návštěvy rozhledny smíte vstoupit, ale majitel vás žádá o slušné chování a hlavně zavírejte branku.
Výhodou příznivců DX lovu je to, že když není někde daleký výhled, tak nemusí být zklamáni, neboť příjem z daného místa v pásmu FM i DAB+ není často o nic méně zajímavý.
Samozřejmě mě to táhlo dál a dál po značce i po svahu, ale stoupala teplota i únava a čas utíkal. Věděl jsem, že jsem v roce 2007 šel kolem takového místa se sochami Cyrila a Metoděje, odkud byl vynikající výhled právě na Hnanice, Šatov i rakouský Retz, ale díky svému ležérnímu přístupu jsem nevěděl, kde to bylo, ač to šlo v mapě dohledat. Raději na trase jdu, než hledám v mapě a domácí analýzu jsem snad i díky vlivu dixingu ( dálkový příjem) těžce podcenil.
Nakonec jsem jen nedaleko obce Havraníky usoudil, že dále již nepůjdu. Viditelnost moc nebyla, nebo spíše prakticky nebyla a ani jsem neměl tušení, že jsem asi 300 metrů od toho, co jsem hledal. Myslím ty sochy. Bylo již moc hodin a bylo na čase se otočit. Nebyl čas poznávat další věci. Dopadl bych nakonec asi hůře, než jsem předpokládal, ale včas mi to takříkajíc zapálilo.
Není často účelné chodit vše pěšky. Zvlášť ve všední dny mnohde každou chvíli něco jezdí, a tak jsem se dopravil z obce Popice do Znojma pohodlně autobusem a poznal tak další ne moc známé okolí. Tam jsem byl v 15.15 a mohl jsem pohodlně vyjet v 15.38 k domovu, což by v nejhorším případě zcela jistě znamenalo bezpečný příjezd domů v daném dni.
Ovšem, jak už víte, tak zatímco na vinici jsem stihl proscanovat pouze DAB+, tak pod stromy v chládku za kostelíky v centru na lavičce to mělo být FM pásmo, a pak jsem chtěl v parném dni ještě aspoň na 30 minut do zdejší pivovarské hospody, kde jsem před rokem seděl.
Rozhlas tu šel samozřejmě náš, rakouský, slovenský, občas maďarský, ale díky odrazům od vrstvy Es jsem ulovil i asi 3x turecké stanice s RDS a jedna přišla v šumu pozemní cestou z polského Kladska. Na to posezení v oblíbené restauraci už mnoho času nebylo, ale také zde jsem si našel několik důvodů k určité radosti. Opět šlo o komorní prostředí v příjemném chládku, opět dovolená, opět stejná židle na stejném místě, a jak vidíte v levé části snímku výše, tak to je asi jedna třetina přibližně stejně starého dívčího personálu, který si tu byl zřejmě brigádně přes léto trošku finančně přilepšit.
Pak už bylo cítit, že mi nejen brzy pojede vlak, ale že se také žene pořádná průtrž. Do haly jsem to stihl v pohodě. Měl jsem ještě dost času, a tak jsem si dovolil několik interních snímků zdejšího nádraží. Architektonicky vypadá budova zdařile a je na mnoha historických snímcích. Vždyť tady vstupuje naše letos v Mělníku jubilující dráha ( 150 let) na území dnešní České republiky. Ostatně, psal jsem o ni zde :
Na tomto snímku výše je zajímavá především restaurace v centru snímku. Ne každé nádraží v ČR má dnes restauraci. Před několika lety jsem byl v Bakově nad Jizerou na hlavním nádraží a byl to smutný pohled na nádraží, kde nejen že nebyla už útulná restaurace, ale snad tam už ani nebyla pokladna. Takových stanic dnes je mnoho a některé naopak příjemně překvapí.
Spodní snímek je výstupem k vlakům a ani tady nehledejte podchod. Jezdí se odtud jen do Okříšek, spěšně nyní občas až do Havlíčkova Brodu. Pak do Břeclavi i Mikulova a hlavně po elektrifikované trati přes vysoký viadukt nad řekou Dyjí do Šatova, Retzu a Vídně.
Jak tento výlet nakonec dopadl už víte z nedávného článku ( poslední obrázek jej připomíná). Co k tomu dodat ? Snad jen, že je to možná zbytečné pokoušet. Na druhou stranu je možné jet o něco později dvě hodiny do Břeclavi na koridor, nebo spíše doufat ještě v Jihlavě ve Flixbus, ale obě varianty jsou takové divoké, když nevyjde to, co obvykle vyjít má :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat