Hlavní vchod do mělnické radnice přinesl dnes v podvečer kolemjdoucím nezvyklou scénu. Kniha Mělník v proměnách času přišla v době kovidové k těm nejzapálenějším zájemcům originálním způsobem. Čertovy hlavy, Harfenice, Klácelka ? Skvělá kniha k výročí Václava Levého.

 

Před 40 lety býval Mělník slavný v nejmocnějším a nejsledovanějším médiu ( Československá televize) snad jen v den Mělnického vinobraní, kdy šlo o událost hodnou hlavních zpráv. Pak to byl především seriál Básníci a další, kde si ti znalí diváci z různých koutů republiky vzpomněli, že je to točené u nás na Mělníku. A konečně nechci křivdit ani dokumentaristům, kteří si jednou za dlouhý čas vzpomněli na výrobu kočárků, cukru, či vína, které honilo svoji slávu na typickém kalamáři Ludmily s nádhernou vinětou.

Čas pokročil a televizní archivář Karel Čáslavský po zlomu tisíciletí, snad jako první ve svých seriálech Vltava v obrazech, nebo Hledání ztraceného času přinesl na veřejnost první historické snímky našeho města. Vzpomenou bych měl snad ještě na ten úplně první film, který se na Mělníku natáčel a kde si na poslední chvíli zahrál ještě ten úplně první mělnický most. Film se jmenuje Pozdní láska ( 1935) a Soutok se o něm zmínil v článku z 8.1.2012.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_%C4%8C%C3%A1slavsk%C3%BD 

https://www.csfd.cz/film/88013-pozdni-laska/prehled/

Devadesátá léta pozměnila zájem společnosti. Krásné poklidné přestávky ve vysílání s koťátky v košíku vystřídala palba reklam, kterou snad odstartovala reklama na prací prášek Vizír ( Vy zíráte, my zíráme ... zářivě bílé prádlo :-)). Mělník se začal proslavovat i jinak. Stačilo, aby někdo spadl z lešení, střelba, nebo pořádná autonehoda apod.

Letos mně snad nejvíce utkvěly v hlavě tři televizní události. Tou první bylo slavnostní přestřižení pásky krásně vyasfaltované cyklostezky u řeky na Polabí. Tady promluvily zájmy na vyšší, než městské úrovni. Potom to byl chytrý záchod za půl milionu Kč na mělnickém hřbitově sv. Václava ( Pražská ulice) a konečně jsme se i někde dozvěděli, že naše křižovatka u soudu ( vedle Fibichovi ulice, která bývala autobusovým nádražím) drží jakýsi rekord v dopravním značení. Zřejmě jde o počet kuželů ( balisetů).

Karel Lojka, Petr Prášil, Martin Klihavec.

Trošku jsme se tou popularitou dostali někam jinam a hodně daleko od téma historie, ale i to jsou dějiny, které píší historii. Nicméně se k té pravé historii zase vrátím. Ta pravá regionální historie zde začala de facto rokem 2004, kdy se zrodil MOOS (Mělnický osvětový a okrašlovací spolek), přicházely první publikace, ale také první velké akce, které dnes známe pod názvem Dny evropského dědictví.

Dovolím si vzpomenout vůbec snad první takovou poučnou školní regionální publikaci ( nepočítám odborný mnoholetý sborník Confluens )  http://www.soapraha.cz/melnik/confluens/ s názvem Mělnická zastavení I, z pera Mgr. Renaty Špačkové. Opomenout nemohu i zde dočasně usídleného historika Jana Kiliána, který přinesl na veřejnost několik titulů, jako jsou Mělnicko, Mělník, nebo Mělnická kronika Jana Josefa Albrechta ze sklonku baroka.

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jan-kilian-13570

http://www.moosmelnik.cz/

Mělník se tak konečně dočkal vedle krásných příspěvků legendárního regionálního historika Mgr. Františka Purše i publikací, které přináší nejen obsahem cosi z regionální historie, ale i prvních, byť ještě maličkých starých fotografií. Sice se již tou dobou objevovaly na výstavách i nějaké větší fotografie z historického města, objevovat se počala i sbírka pohlednic Martina Klihavce, k prodeji byly i první dvě sady reprintů historických pohlednic ,ale kdo by tehdy jenom tušil, že na veřejnost vyplula zvláště na obrazové scéně jenom špička ledovce.

To jsem ostatně tušil, když jsem zjistil, že mezi lidmi běhá plno materiálu, který se šířil nesměle po malých dávkách internetem ( fotky se objevily v menším množství i na http://melnicek.cz/, nebo i osobním předáváním na CD. Spíše bylo otázkou, zda tyto fotografické materiály historických pohlednic a fotografií dorazí až na stránky knih, nebo skončí jen na CD šťastnějších majitelů počítačů, jako krásné a ohromující, leč nelegální materiály, které se předávaly pouze ze známosti.

Jak jsem již zmínil, tak knihy muzejního historika Jana Kiliána daly zájemcům o mělnickou regionální historii takový krásný základ s širším přehledem, ale opravdu geniálním počinem bylo vydání příspěvků z měsíčníku Mělnická radnice Mgr. Františka Purše ve dvou publikacích ,, Náš Mělník" samotným městem.

Pana Purše jsme nejen mnozí osobně znali, ale on měl neskutečný talent popisovat v článcích krásně a lidsky zejména historické události z období, které prožil a neváhal ani přidat své lidské určité lítostivé pocity, když třeba u mělnického cukrovaru dojezdily poslední vozíky s řepným odpadem, které ho téměř celý život provázely.

Opět se zdálo, že po jeho smrti ( 14.12.2015), se vlastně místním nabídlo lidově to nejlepší po stránce textové, a že vizuální oblast v historické fotografii zřejmě do papírové knižní formy nedospěje. Tehdy nás mimochodem ještě velmi potěšila fotografická publikace snímků Mělníka ze současnosti ,,Na Mělníku", která přišla se zpožděním 40 let, ale dočkali jsme se. Opravdu, některá města měla své barevné obsáhlé fotografické publikace ze současnosti již v letech 1980 a více.

https://www.podzemni-antikvariat.cz/detail/pasek-miroslav-czumalo-vladimir-na-melniku

Mělník však potkalo doslova neuvěřitelné štěstí. Když pan Karel Lojka založil své FB stránky historické skupiny, tak vždy zmiňoval dvě věci. Píše tam, že mu jeho přítel pan František Purš vždy kladl na srdce : ,, Karle, všechno to foť." Tou druhou věcí je jeho vyjádření : ,, Vůbec jsem nevěřil, že je možné, aby se našlo tolik lidí, které budou zajímat historické fotky města."

Tyto dvě úvahy jsou fantasticky lidové. Za svůj život jsem nejednou zavadil o větu : ,, Že já to tenkrát nevyfotil ". A rovněž chápu tu situaci podivení. Pro někoho jsou totiž snímky historické studny na náměstí, nebo plovárny na Polabí až díky knihám ze současnosti teprve absolutní novinkou, ze které musí být nějakým způsobem moc nadšený. Jiný si totéž obrovské nadšení prožil třeba již před nějakými 15 - 20 lety, čímž ovšem ani trochu nechci snížit tu radost z prezentace na krásném křídovém papíru, která má zase úplně jiný pocitový záběr.

Většinou jsem v životě potkával lidi, kteří obdivovali naši krásnou vlast, nebo cestovali do zahraničí, nebo si hledali cesty, jak to zahraničí aspoň trošku poznat i bez své přímé účasti. Třeba i jen dopisováním a sbíráním pohledů. Martin Klihavec je svojí speciální vazbou čistě na Mělník i na mělnické pohledy tak trochu unikátem. A totéž platí o jeho neskutečném drajvu ke všemu, do čeho se vrhne.

Začal jsem tento článek televizí a nebylo to jenom tak. Pamatujete si jenom tak asi dva roky nazpět, kdy dokonce mělnické podzemí bylo v televizi a předseda MOOS Martin Klihavec udělal kromě ní i reportáž pro rozhlas a přinesl Mělníku krásný veřejný odkaz ? Bylo to někdy v době, kdy za jeden den navštílo mělnické podzemí přes 1000 lidí !! Dle mého názoru to byla jedna z těch lepších reportáží o Mělníku :-).

Na závěr musím ještě zmínit nakladatelství Baron Hostivice. Mgr. Petr Prášil nikdy neopomene zavítat do Mělníka na křest vždy úspěšných knih.

Na závěr článku bych však přidal ještě něco. Letošní rok je ve znamení sochaře Václava Levého, jehož skalní plastiky obdivuje široká veřejnost a i tady se nám zrodila kniha od stejného nakladatele. V nějakém článku jsem tu nedávno fantazíroval, že by mohly vzniknout třeba i nějaké plastové suvenýry, které by byly jejich zmenšeninou :-).

V každém případě se narodila opět krásná obrazová publikace, kde se autorka Andrea Vítová o plastikách i o životě Václava Levého z období na zámku v Liběchově pěkně rozepsala.

Pěkný pátek i následující víkend.

Aktualizace 14.11. v 17.45 :

Ještě bych měl možná doplnit, že jsem se do knížky ještě ani nepodíval a mám to do Vánoc jasné. Velké poděkování patří oběma autorům za  skvělou práci a samozřejmě nakladateli, bez nějž by kniha nevznikla. Na akci jsem z osobních důvodů nebyl včas a tmavost dálkových snímků je způsobena v určité míře vybitím baterie pro blesk. Záměrem článku bylo tak nějak shrnout fakta, jak se k občanům  Mělníka vlastně dostaly regionální dějiny i fotografie a poukázat na fakt, že jakákoliv reportáž televize dělá Mělníku také jistou propagaci. Někdy dobrou, jindy tak dobrou možná ne, ale sklepy se Martinovi prostě povedly za jedna, stejně tak, jako knihy, které by ( ,,některé") bez fotoarchivu pana Lojky vzniknout nemohly. Proto píši, že Mělník měl obrovské štěstí. Stačilo málo a jen někomu by zbyly pouze vybledlé vzpomínky a snad nějaké elektronické fotky, které mohou vzít časem za své.