Prvně jsem šel ,, Zimní přechod vrchu Nedvězí" na pozvání kamaráda asi v roce 2003 z obce Tupadly, ale vlastní akci tu máme již 51 let. Když se šel první ročník, tak ještě ani nebyla vyhlášena CHKO Kokořínsko. Ta vznikla až o několik měsíců později v roce 1976 a v tomto miléniu pak byla rozšířena o oblast Machův kraj. Současný název tedy zní CHKO Kokořínsko - Máchův kraj a jde o dvě samostatné a od sebe dokonce oddělené oblasti. Když už jsem zmínil svoji první účast na akci, tak se sluší zmínit i skutečnost, že současný organizátor této open akce pro turisty i veřejnost pan Jan Soukup z turistického klubu Kčt-vht Mělník organizuje akci již od roku 1992 a nikdy neměl na rozdíl od nás mnohých jedinou absenci !
Když zvážíte věk loni městem vyznamenaného organizátora, tak musí člověk smeknout a je to i důkaz toho, jak tato činnost může člověku prospívat. Nehledě, že zatímco ostatní přátelé v bujaré společenské náladě, se zahřívají chůzí i diskusí, tak organizátor musí za každého počasí strávit nějakou dobu na vrcholu kopce Nedvězí, což jsou přibližně dvě hodiny a ještě má takové úkoly, jako jsou výběr startovného, rozdávání infomačních letáčků, na kopci pak diplomů, odznáčků, kontrolu tiskárničky s razítky a v neposlední řadě je v pomyslném spojení s řidičem autobusu, ale někdy i s určitými účastníky pochodu, kteří takříkajíc nejdou s davem.
Stejně tak, jako loni, bylo možné nastoupit na akci již z Tupadel (trasa 15 km), kde byla opět první zastávka autobusu. Zatímco při jubilejním ročníku, ale mnohokrát v minulosti této možnosti užilo velké množství účastníků, tak dle mého odhadu to letos byli pouze čtyři účastníci.Tato oblíbená varianta vám nabízí krásné pohledy na Slavín, kde dominantní věž areálu se zajímavou historií dostala relativně nedávno historické původní zakončení, nabízí dále příjemný polní úsek s mnoha myslivckými posedy a později vás protáhne po Liběchovské příčce plné řopíků, a v neposlední řadě i krásnou chalupářskou osadou Nové Osinalice. Tuto oblíbenou variantu loni při jubileu akce šel i Soutok a článek je zde:
Druhou zastávkou pak byla obec Chudolazy ( trasa 12 km), kde letos vystoupila valná část účastníků. Dalo by se říci, že účastníci této kratší varianty, se dobrovolně vzdají procházky kolem Slavína, polní cesty i několika bunkrů, aby pak již měli podobné zážitky, jako účastníci z Tupadel. Moje maličkost letos volila nejkratší variantu z Dubé ( trasa10 km) s rovněž nemalou skupinou a spojovalo nás několik důvodů. Kromě přátelských vztahů to byla chuť poznat po delší době prostředí Dubé a většina z nás si jubilejní ročník odbyla právě z Tupadel.
K naši radosti byla cílová stanice busu jen kousek od místní historické sušárny chmele, kde jsem již dlouhou řádku let nebyl, a tak jsem si to tu pěkně užil i se svým novým mobilem. Na tomto místě mám pro vás několik zpráv.Zjistil jsem nedávno nepříjemnou věc, že ani v nastavení webu není již možnost, abyste si mohli prohlížet fotogalerii tak, jak jste zvyklí z jiných webů ( seznam.cz, novinky.cz ...) Už žádné posouvání obrázků na další. Po kliku na snímek naběhne velká fotografie, která se po dalším kliku ještě zvětší, pak zase zmenší a dále se prostě nehnete. Musíte každé foto v článku otvírat samostatně.
Má to sice výhodu, že vidíte mnohem více detailů, ale když máte 24 fotografií, nebo i mnohem více, tak vás to jistě mnohé brzy otráví. Pak si tedy musíte vybírat, nebo je prohlížet přímo v článku ve zmenšené velikosti mezi textem, ale možná to má za účel nutit více čtenáře i k četbě. Ostatně text, to je právě ta královská disciplína každého článku, neboť umístit fotografie kamsi na facebook bez sebemenší námahy zvládne každý kritik čehokoliv.
Tou druhou věcí je skutečnost, že mám zřejmě typ telefonu, který má jeden nedostatek. Když stojíte poblíž nějakého většího objektu, tak nemáte možnost přepnutí do širokoúhlého formátu. V mnoha případech nelze třeba na ulici při focení kostela již někam couvat, pokud máte za sebou dům.
Ve směru na Rozprechtice najdete při silnici několik sklípků, po jejichž původu jsem se nijak nepídil, a také známý mapový server o nich nějak nepojednává.
Je zajímavé, jak trvanlivé jsou staré německé nápisy. Zdejší oblast spadala do Sudet s početným německým obyvatelstvem a rádo se zde připomíná období, které bylo pro město prosperujícím. Však nešlo jen o chmel i turistický ruch, ale podle některých indícií, se zvažovalo železniční propojení mezi městy Štětí a Doksy právě přes městečko Dubá. Ačkoliv jsem v přírodě u Zakšína našel asi před 20 lety jistý památník a dokonce i webové stránky, kde se uvádělo, že koleje byly skutečně položeny od Štětí až do Zakšína, aby byly opět časem sneseny, tak tehdejší muzejní mělnický historik Jan Kilián dojíždějící z obce Deštná o tomto prý nic neslyšel.
Pokud to zde na netu vypátrám, tak sem dám ještě odkaz, nebo foto. Články se někdy chvíli po vydání ještě mění. Je to i z toho důvodu, abych měl přehled, jak článek vlastně v reálu působí a někdy mě přitom ještě napadnou i různé úpravy, nebo doplňky, či dokonce bonusy.
Už to mám :
Jak vidíte, tak bylo mlhavo a je jasné, že z Nedvězí nebude vidět vůbec nic. Tak aspoň ta Dubá.
Socha sv.Prokopa je kopií původní sochy z roku 1988. Na tomto místě údajně zabil syn svého otce a příběh posloužil K.H.Máchovi, jako předloha k napsání Máje.
Rozprechtice mám rád pro své genius loci, které tu utváří prameny horní Liběchovky. Než se místu budu věnovat, tak mi dovolte jednu vsuvku. Nedávno jsem tu psal článek o nesmecích. Hned druhý den v hlavních zprávách večer proběhla jistá reportáž o problému s náledím, která udivila i rozesmála nemálo lidí, kteří ji viděli. Asi někdo nechtěl, aby se někomu dělala reklama, což ostatně není nijak vzdáleno historii Soutoku.
Zkrátka tam autor reportáže začal o tom, že je při náledí vhodné si nějak upravit za pomocí nože podrážku bot a bylo tam i několik návodů. Po čase bylo vyřčeno, že je lépe to přenechat odborníkům. Na téměř samotný závěr byl odchycen jeden chodec, který nějak nechápal otázku a odpověděl, že on užívá nesmeky. Proč to zde zmiňuji ? Chvíli za sochou sv Prokopa jsme byli nuceni jít cestou vedoucí s kopce, která ústila později na silnici a byla pěkně zledovatělá.
Tady nás byla nucena hned na samém začátku po pádu na zem opustit jedna starší turistka, která dopadla na již dříve léčenou končetinu. Naštěstí byla paní v takovém stavu, aby došla zpět do Dubé a informovala telefonicky organizátora akce pana Soukupa. Já byl strašně rád, že jsem si na tento pochod přibalil nesmeky, bez kterých by to bylo opravdu místy náročné a nebezpečné. To vše k tomuto přechodu patří. Bláto, mráz, vítr i led, který vás při sestupu může otáčet kolem kmenů stromů tak, jako tomu bylo před mnoha lety u Dolní Vidimi, když jsme kráčeli lesem dolů do osady Osinalice. ( žlutá značka)
Psát o krásách horní Liběchovky je zbytečné. Podívejte se na fotografie a mám pro vás i dárek, který jsem nedávno připravil....
Není to nádhera být aspoň chvíli na takovém místě ?
Kolektiv mi mezitím zmizel a vůbec jsem neměl představu, kterou ze tří možných variant přijmout. Naštěstí šel po romantické cestě od Vrabcova člověk, který mi jasně odpověděl, že žádné turisty nepotkal a patrně jdou silnicí do Dražejova. Výběr se ještě zužil, když jsem později volil silniční variantu, aby mi přátelé přeci jen terénem nějak neutekli. Pokračovat totiž bylo možné po červené Pramenným dolem s prudkým závěrečným a opravdu prý zledovatělým výstupem.
V Dražejově se již počaly setkávat skupiny silniční varianty i těch, kteří volili náročný terén a všichni jsme společně pokračovali k vrcholu kopce.
Vodárna Dražejov.
Skalní okno Nedvězí.
Nedvězí je především chalupářskou osadou, kterou proslavil asi nejvíce pobyt české swingové hvězdy zpěvačky Evy Pilarové. Hlavním místem je tu místní kaple, která mi relativně nedávno posloužila i jako kryt před průtrží, když jsem se na vrchol vypravil s radioamatérskou technikou. Toto místo ve mně díky občas oplocenému poli naproti a domácí zvířeně evokuje i trošku představu nějakého westernu z Mexika, či se mi vůbec vybaví Latinská Amerika. Ostatně, není žádným tajemstvím, že dnes v době internetu a dříve neuvěřitelných možností je jednou z mých oblíbených rozhlasových stanící pohodová brazilská stanice Radio Planalto - Araguari AM ...
Sice jsem tu minulý týden z pátku na sobotu překvapivě slyšel písničku od Bee Gees, I Santo California - Tornero, nebo Cliffa Richarda - We don't talk anymore a nemohl se od stanice odpoutat, ale již ze soboty na neděli, se ukázalo, že Planalto má prostě široké spektrum, kterému dominuje v jistých zejména u nás nočních časech populární i lidová brazilská hudba.
Dokonce jsem překvapivě zjistil, že jde o mobilní aplikaci na Google play, ale mně se ji podařilo složitě přidat do domácího internetového rozhlasového přijímače a večerní hudba je i příjemnou hudební kulisou k četbě :
Nejlépe hrají ze soboty na neděli od půlnoci, kdy už ani neobtěžují reklamy apod.
Znovu led a opět jsem byl rád za nesmeky. Kopec je tak obrostlý křovím, že na něj jinudy prakticky nevystoupáte.
Konečně vrchol. Takto jsem si dovolil zvěčnit organizátora pana Jana Soukupa. Jeden posun tu za ta léta je. Dříve jsme toužili po anonymitě a málokdo toužil být poznán na fotografii. Dnes již někteří lidé vědí, že jsou na mnoha fotografiích z různých sportovních i společenských akcí, buď jako aktéři, nebo jako diváci, a že naše soukromí je již beztak do určité míry minulostí a dokonce i AI dokáže utvořit z jedné fotky věrohodné fotografie z prostředí, kde vás zasadí klidně do Ameriky a lidé uvěří, že jste tam byl, ač to není vůbec pravda. Zvláštní doba.
Tak bojovali s ledem někteří příchozí bez nesmeků.
Razítko na diplom, který stejně kdesi skončí, pokud není přímo do turistického deníku, či jiné pamětní knihy. Ale, jsme již na tento zvyk zvyklí.
Střezivojice.
Bouda se stala již vyhlášeným pojmem široko daleko a velmi připomíná hory. Skoro by to aspoň občas chtělo nějakou další Boudu a minimálně v letním období, kdy tu bývá velmi živo. Jinak tomu však už není snad ani v zimě.
Sotva jsem vstoupil, tak už jsem fotil, byť mobil i jeho fotografická čočka prodělala teplotní šok a jistě se ihned orosila.
A takto to pro porovnání dopadlo po krátkém posezení. To už jsou jiné fotky, co ?
V závěru šlo vše již jak po másle a účastníci 51. ročníku byli nad míru spokojeni. Ještě jsem s přáteli trošku poseděl u nás a dostala mě tato fotografie pod místním barem.. Přátelé, stříhám již údajně metr ( za 150 to fakt ještě nemám), jak říkají mnozí přátelé a kolegové v práci, ale tímto autobusem níže jsem na prvním školním stupni často jezdil z centra na rodná Blata. Ař jsem se celý oklepal. Tak nějak vypadal ,, Nádražák." Pohodový zbytek neděle a rozvážný vstup do dalšího zimního pracovního týdne.
V pondělí si to celé přečtu a dám sem snad i odkaz na tu železnici, když něco najdu, ale dnes už fakt po řadě hodin na díle končím.
