Ruční občanská radiostanice Albrecht pro pásmo 28 MHz ( CB - band), se používala na cesty do terénu a nezadala si velikostí s prvními mobilními telefony užívanými zejména v podnikatelské sféře.
Tento článek je částečně vzpomínkou pro naši starší generaci a možná překvapením pro generace mladé. Přesto je jeho hlavním středobodem něco, co bych za normálních okolností nezaznamenal ani já, kdyby nepřišla jistá náhoda. Je důkazem toho, že ne vždy je žádoucí, aby lidé věděli vše a zvlášť tehdy, když z toho stát, nebo nějaká firma nemá žádný slušný finanční přínos. Pro mě je vzpomínkou na dobu, která byla naprosto vyjímečná i fantastická a je úplně něčím jiným, než dnešní komunikace.
Nuže, když se vrátíme až do 70. let 20. století, tak se zdá, že komunikace mezi lidmi na větší vzdálenosti nebyla ani nijak důležitá. Občas se někam poslal poštou nějaký ten pohled, nebo dopis, či vyjímečně snad i balík, ale s telefonem to nebylo tak horké a ani nikoho nenapadlo, že by měl sloužit něčemu jinému, než hlasovému rozhovoru. Bylo běžné, že telefony ( pevné linky) byly nedílnou součástí všeho, co se týkalo zaměstnání, ale mezi lidmi nešlo o nijak rozšířenou věc.
Když bylo třeba zavolat nějakou pohotovost, nebo přeci jen třeba i příbuzným někam dále, tak byl obyčejně na blízku nějaký ten soused, který vás nechal za určitý malý poplatek zavolat od sebe. Další možností pak bylo si někde na obci, ale i ve městech zavolat z nějaké pošty, či případně se snad slušně vetřít vyjímečně i k telefonu v nějakém krámku, nebo hostinci apod. Ale, o tom spíše tuším, než vím. Ostatně, nejde o osobní záležitosti, protože jsme v sedmdesátkách vlastně telefon doma měli.
Běžný obsah interiéru telefonních budek pevných linek obsahoval mincovně - časový telefon. Kasa byla často předmětem zájmu zlodějů i vandalů.
Vzrůstající počet obyvatel i stále sílící potřeba komunikace nakonec především v 80. letech vedl k obrovskému boomu telefonních budek, kdy však bývalo běžné, že ne vždy bylo možné, se z každé z budek dovolat a obvykle bylo třeba mít v ruce i dostatečný počet drobných mincí, na které byly telefonní automaty především dělány. Ruku v ruce tu totiž kráčela zlodějna s vandalismem a rozlámané, nebo ustřižené sluchátko se tu a tam objevilo stejně tak, jako poničená pokladnice ve spodní části automatu.
A tak se mnohdy nakonec přeci jen vyplatilo spíše dorazit na poštu, kde vám cenu hovoru vypočítali na samotném závěru a nemuseli jste si hlídat výzvy k vložení další mince. Na naši mělnické hlavní poště k těmto potřebám sloužilo patro, do kterého dnes vede zcela opuštěné staré kamenné schodiště. Jsme nyní svědky stavby nového pavilonu v mělnické nemocnici, tak vězte, že i ten malý baráček, co tam dnes stále vedle ještě opuštěný stojí, tak byl také určen těmto spojovacím službám.
Podobně pak bylo možné volat i z dnes již zaniklých pošt, jako byla ta blatecká v ulici Jiřího z Poděbrad poblíž nádraží, nebo donedávna ta u restaurace, které stejně nikdo místní neřekne jinak, než ,, skleník" atd.
Ještě v lednu 2017 jsme měli na Mělníku několik telefonních budek s pevnými linkami, které zažily svůj boom na přelomu 80. a 90. let 20. století.
Později si však lidé uvědomovali, že navštěvovat pošty není také zrovna ideální, s budkami je občas problém a zejména tam, kde žili nějací nemocní, nebo staří lidé, tak docházelo k vyšším poptávkám po vlastních telefonních pevných linkách. Ovšem, vznikaly tak dlouhé seznamy zájemců a uspokojení potřeb bylo někdy na měsíce, až na léta.
Mladí lidé v té době přeci jen takové potřeby až neměli, a tak zůstávalo u těch hovorů z automatů a pošt, případně od nějakého souseda, se kterým musel být člověk ovšem zadobře.
Pevné telefonní linky se zřizovaly ještě na konci minulého století. Osobně se mi nejvíce líbili slovinské telefony ISKRA. Jeden takový přesně v tomto barevném provedení jsem si tuším v roce 1995 nainstaloval.
Shodou okolností mi bylo souzeno, se také dostat k firmě, která se montážemi pevných linek a dodávání koncových přístrojů mimo jiné zabývala. Dlouho jsem se myšlence vlastnit takový aparát docela bránil a nepovažoval to za důležité, ale když s něčím pracujete, tak vám to obyčejně nedá. Ostatně, ona se mění i lidská filosofie. Někdo je rád, že o něm nikdo neví a nikdo ho neotravuje, ale nakonec je také rád, když třeba slyší nějaký hlas domova.
Ovšem, řekněme si zejména my starší na rovinu, že pokud slouží telefon nám, tak je to dobře, ale běda, jak volá někdo nám, nebo nám dokonce něco nabízí. To ho nějak slušně pošleme někam a říkáme si, že až budeme něco potřebovat, tak si to zařídíme.
CB anténa pro pásmo 28 MHz, které se říkalo pětiosmina.
S telefonem však přeci jen přišlo něco, co na jednu stranu činilo život jakoby bezpečnější. Bylo možné ihned zavolat pohotovost, bezpečnost, hasiče, nebo něco vyřídit a samozřejmě to přineslo také určitý typ hovorů v rámci příbuzenstva i případně přátel. Nic jiného než hovor a nepopulární záznam hlasové zprávy tehdejší telefon nenabízel. Ale, člověk měl pocit, že jeho komunikaci nikdo neodposlouchává.
Pak se jednoho dne stalo to, co bych asi nikdy nezaznamenal, nebýt náhody. Asi bych pak, jako naprostá většina národa vzal jednoho dne na vědomí, že tu máme přelomový vynález v podobě mobilního telefonu, kdy již vůbec nejsme omezeni prostorem domova a navíc můžeme užívat hlavně SMS zprávy, kdy si každý přečte informaci ve chvíli, kdy má na ni čas.
Poznal jsem totiž při jedné návštěvě rodičů, že existuje také nějaká občanská radiostanice, kde se za hovory vůbec nic neplatí, každý slyší na kanálu každého, pokud je dostatečně blízko a muži tam na základě různých zvyklostí provádí hovory, jako někde v restauraci a i ženy besedují třeba o kuchařském receptu. Krom toho občas užívají tyto stanice kamioňáci, když projíždí městem a žádají dobrovolníky o rady, nebo i taxikáři a nakonec i ten obyčejný Fanda volá manželce, že je za chvíli autem doma, tak ať mu otevře vrátka. Prostě to byl naprosto každému otevřený svět bez soukromí, kde jen bylo třeba zvážit,co si můžete dovolit vyslovit.
Jedno z prvních vysílání na Ještědu.
To již byl nějaký rok 1997, když jsem dostal darem tátovu první radiostanici, kterou jsem měl užívat k neplaceným příbuzenským hovorům. Ale, člověk je tvor, který často dělá to, co vidí jinde u jiných kolegů. Pro někoho opravdu byla bytová radiostanice a druhá v autě tím, co mu úplně postačovalo, ale pro mnoho lidí to tím opravdu nekončilo. Ti si uvědomovali obrovský společenský i zeměpisný potenciál. Sám dodnes vzpomínám, jak jsem v pátek večer slyšel jakousi skupinu asi 30 lidí u táboráku na Černé Studnici u Jablonce nad Nisou a jeden měl samozřejmě v ruce mikrofon, kterému jsme říkali mike ( majk), což je obyčejný anglický překlad.
Najednou se ozvalo : ,, Prosím o klid, máme tam Znojmo !" To se ví, to byla dálka a až z Jizerek. To bylo neskutečné hobby. Čtveřice chlapů z Brna udělala autem kolečko přes Tábor, Příbram, Kladno, Mělník, Jičín, Hradec Králové domů a s každým zájemcem z vozu komunikovala. S některými se osobně setkávala a i my jsme si zajeli na místní benzinu Shell, abychom se pozdravili, trošku pokecali a jeli na takzvaný portejbl. To je místo někde na kopci, odkud vysíláte a přijímáte ostatní. Obyčejně je pochopitelně lepší, než vaše domácí stanoviště.
To už jsem měl také takzvanou ručku ( první obrázek), která mi umožňovala třeba jet na kole a domluvit se od stodoly nad Kokořínem na cestě do obce Jestřebice domluvit domů. Tak se rodila mapa míst, kdy si lidé pro zábavu testovali, odkud že se v okolí domluví domů, nebo na zrovna přítomné kamarády na svém základním kanálu.
Vrátenská hora vždy patřila k našim nejoblíbenějším.
Zprvu se lidé domlouvali trošku zdlouhavě, protože když vám někdo řekl, že je Jirka Dymokury a volá z domova, tak ne každý věděl, kde to vůbec je. Jenže se vše zlepšovalo. Pořádaly se srazy různých regionálních formátů, kde měl každý na hrudi visačku se svojí volačkou. Vznikaly kluby, byl tu i časopis pro Čechy a Slovensko. Vznikaly expedice, které se mnohdy účastnily různých soutěží i nesoutěžních akcí vyhlášených kluby. I sem pronikla mapa lokátorů, aby posádky mohly do svých později soutěžních deníků psát snáze svá spojení.
O tom všem jsem vlastně již psal v článcích .....
Časopis Výzva na kanále se vydával v Hradci Králové pro Českou a Slovenskou republiku. Jednou za čas byl jeho součástí seznam volaček, který připomínal telefonní seznam. Jeho smyslem bylo jednak zjistit, kolik zájemců se v jakých částech republiky nachází a na jakém kanále je pravděpodobně můžete někdy objevit. To oceníte, když někde cestujete, protože tito lidé vám ochotně poradili, nebo i pomohli.
Své zážitky z portejblů jsem obvykle zasílal do CB klubu v České Lípě a nejeden článek se kvalifikoval i do tohoto časopisu. Kolega měl spíše na starost soutěžní deníky, ale i sem vstoupila velmi rychle technika PC, zrodil se program pro měření vzdálenosti i vlastní komunikaci a stačilo tedy deník jen elektronicky odeslat. O čem jsem psal ? Atmosféra akcí, o nejdelších spojení, nebo třeba i o tom, jak jsme navrhli hvězdárně na Kleti ( také jednomu nadšenci, který si krátil noční službu) zkoušku spojení ručkou.
Pracovník hvězdárny poprosil o rádiový klid a já to na vzdálenost asi 188 km tou ručkou na prvním obrázku zkusil. Nutno říci, že jsme pro ručky užívali takový trik, kterému se říkalo protiváha. Šlo o to, že se na pendrek navlékl za očko cca dvoumetrový drát ( lanko v izolaci),který se spustil k zemi a signál na příjmu významně vzrostl. Bez tohoto triku byla stanice spíše takovou hračkou někam do lesa při hledání hub na domluvu.
Tak, domluvili jsme se na hranici možností, ale byla to radost. Nevýhodou bylo, když jste tyto stanice testovali v železobetonových stavbách. To byl potom problém se domluvit na kilometr. Však nám také někdy lidé měli za zlé, že neodpovídáme dost přesvědčivě na dosah těchto stanic, ale to opravdu byla věda a záleželo na celém množství faktorů.
Tak nějak se dalo říci, že za dobrých podmínek na kopci, bylo možné těch 200 km a se směrovou anténou dokonce i 350 km. Nedílnou součástí těchto vysílání byly i srazy. Jak jsem již psal, tak v takovém Sloupu u České Lípy se sešlo až 300 lidí od Šluknova po Prahu a v kuchyni autokempu si nasvé přišli i podnikatelé s jídlem, protože se obvykle připravila dvě hlavní jídla i nějaká ta polévka a samozřejmě nechybělo pivo a nealko pro řidiče.
Ze soutěžních akcí to byla například celoroční CB liga, Letní polní den a z nesoutěžních byly nejkrásnější Rozhledny. To nikoho nezajímalo, zda si zrovna děláte nějaká soutěžní spojení do ligy, ale v půlnoci musel být na vybraném kanálu klid. Posádky si předávaly obvykle kolem 21. 6. štafetu kolem republiky a v potvrzovacím kole v 1 hodinu vyprávěly do éteru, koho slyšeli a jakou kvalitou. Našli se občas vyjímečně i nějací mazálkové, kteří chtěli akci nějak překazit, ale obvykle pro výšku rozhleden v terénu neměli vůbec šanci.
Pracoviště naši expedice v počátcích techniky PC, kdy jsme užívali i dodávkového vozu.
Starší chlapi a důchodci obvykle až na vyjímky na kopce moc nejezdili, ale měli takzvaně akce, kterým se říkalo kolečko. Jedno probíhalo například v okolí Varnsdorfu, kde jej odstartoval Jožka Varnsdorf a jmenovalo se Noční můry. Probíhalo od půlnoci asi do jedné a místní si předávali štafetu a zdravili se. Samozřejmě, že jsem slyšel jen ty volačky, které bydlely výše v obcích na kopci. Potěšilo mě, když jsem se domluvil i s Rumburkem, ale aby to bylo opravdu na rozhovor, tak to až později z Vrátenské hory.
Kolem Kolína zase měli dědkové akci ráno od čtyř hodin a přelévalo se to zdravení až k Lysé nad Labem, a pak směrem k Vlašimi. Samozřejmě člověka zajímalo, co vše slyší a kam až se domluví. Ale, opravdu jsem o tom mnohem více napsal v článcích v obou odkazech. Tam vysvětluji i to, proč toto hobby po několika letech vlastně tak zaniklo. Již jsem zase v časové tísni. Neděle odpoledne.
Takto udělovali organizátoři různých akcí diplomy za úspěchy.
Nakonec se tedy podmínky díky jedenáctiletému slunečnímu cyklu zhoršovaly a pokud bylo dříve tuto možnost provozovat po celý den, tak pak už to bylo jen večer a někdy již ani to ne. Občas se utvářely podmínky, kdy se i tady odrážela frekvence od vrstvu Es, a pak bylo možné udělat spojení třeba do Charkova, nebo s naši expedicí za Polární kruh, či do Chorvatska. I taková spojení se dařila. Expedice samozřejmě zasílaly ony známé radioamatérské QSL lístky, ale já tento článek nepíši proto, abych tu ofocoval nějakou sbírku trofejí, ale bych představil něco, co mi málem také uniklo
Ostatně, to už se prosazoval hodně mobilní telefon, který doputoval mezi širší veřejnost, ale doba, kdy jsme si hráli s vysílačkami a vším, co k tomu patřilo, tak ta byla fakt božská. Síbíčkáři, jak se nám říkalo, byli totiž jednou velkou armádou, kde si všichni tak nějak rozuměli.
V Holicích se předávali těm nejúspěšnějším ceny na nejhlavnější celorepublikové akci, kterou byl sraz radioamatérů a síbíčkářů.
Tak jsme si připoměli období, které tu bylo mezi dobou, kdy končily pevné telefonní linky a ještě nebyly mezi širší veřejností mobilní telefony. Na samotný závěr dnešního článku si vás dovolím pozvat na nejnovější videa, která jsme včera dával na svůj youtube kanál. Vybral jsem taková bezpracná spíše na relax. Do hraní se stříháním a podbarvováním muzikou a výroby náročnějších videí se mi z časových důvodů nechce, ač plán by byl. To stojí moc a moc času a nevýhodou je, že tady prostě jen píšete, ale tam už se stříhá, spojuje, vkládají titulky, upravuje hudební doprovod a ještě pořád to možné porušení autorských práv při použití takové hudby, která se vám líbí.
Pohodový vstup do prvního pracovního srpnového týdne !
