Přijdeteli po žluté značce lesem od Harfenice na kraj obce Želízy, tak vás vpravo upoutají dvě obrovské vily, které mají proti sobě velké parkoviště, lavičku a informační tabuli. Na jejím pravém sloupku mě upoutalo průhledné pozdro s odklápěcím víčkem, které obsahovalo nějakou papírovou sadu, kterou zdobil znak obce a obrázek Čertových hlav. Ukázalo se, že jde o volně dostupný propagační letáček v přírodě, jaký jsme zvyklí vídat v každém TIC. Je ale známo, že na turisty čekají občas v přírodě i různá překvapení. Někde jsou to dokonce samoobslužná občerstvení doufající v dobrý charakter turistů.Jinde najdete přístřešky pro bivakování a třeba na nejzápadnějším místě Čech jsem našel i levně dělané pohlednice se sadou turistických razítek, aby si turista mohl přímo z takto významného místa přinést suvenýr. Právě tam totiž začínají tři stezky vedoucí naši republikou k jejímu nejvýchodnějšímu bodu.
Z Radouně vyrážela modrá turistická značka krátce společně po silnici k severu, aby hned za touto krásnou budovou odbočila vpravo do stráně. Není nikde alespoň na první pohled psáno, k čemu budova sloužila, ale mně se líbila
Cestička sice mile opustila silnici, ale dostavovala se pomalu nedočkavost v neznámém prostředí a navíc se šlo stále do kopce.
Tak konečně jsem na místě u odbočky k reliéfům, ale to ještě netuším, jaké stoupání mě tu čeká a ve vlhkém prostředí je třeba být opatrný. Stoupání je prudké, ale poměrně krátké.Náhle se před vámi objeví první skály dne a je to jak v nějaké napínavé pohádce. Značka vás pak vede u skal vlevo po vrstevnici a zdá se, že nemůžete zabloudit. Mně se to však lehce povedlo a přišel jsem po chvilce k hlavnímu místu výletu z druhé strany.
Tak konečně Netopýr ....
... a Had. Přichází pochopitelně radost, že jsem konečně i u druhého hada, který má s Hadem u Želíz společné to, že byl vytvořen přibližně ve stejné době ( neznámým tvůrcem) a nachází se jen nedaleko od liběchovské části našeho CHKO Kokořínsko.
Vzpomínáte, jak jsem v minulém dílu psal, že v jednom komentáři na mapách cz psal jeden člověk o jakémsi nedokončeném koni ? Dalo mi to trošku pátrání, ale zdařilo se. Zvlášť dobře vyniká jeho hlava a je pochopitelně vhodné si fotografii zvětšit. Tato díla jsou naštěstí případným vandalům přeci jen více z ruky a musí se pro cestu k nim i něco fyzicky udělat, tak možná i proto jsou jakoby snad zachovalejší.
Jak z nějaké pohádky ? Připomíná mi to jakousi bránu.
Pohled nazpět při cestě ze svahu. Byl to krpál. Dívám se dole u odbočky na hodinky a je 10.30 hodin. Mám za sebou z Hoštky dle kilometráže prvních 8 kilometrů chůze.Čas je přímo skvělý a spokojenost se spatřením hlavního cíle akce je samozřejmě veliká. Zbývá se ještě rozhodnout, zda šetřit síly a vydat se pomalu směrem k domovu, nebo zda si zajít k další místní pamětihodnosti.
K mé radosti potkávám přátele z říše zvířat a ti mi říkají : ,, Když už jsi tady, tak to vše obejdi. Ty to stejně i tak dáš. A proč si později drbat hlavu, že jsi někde byl a něco jsi tam nenavštívil ? " :-) Asi mají pravdu koníčci milí.
Radouní prochází také stezka s názvem Naučné putování loupežníka Štětky. Rád fotografuji i různé informace, protože jde o informace přímo z místa samotného a člověk si je může kdykoliv podle libosti přečíst. Zadáte si v klidu a v teple domova podle času i nálady kdykoliv nějaký výlet a fotografie vás provedou celou trasou a můžete si číst i informace.
Brány mají prostě něco do sebe a připomínají staré časy a vlastně naši historii.
Nejsem žádný historik a ani se nezajímám o architekturu, ale tak nějak v podvědomí vedu informaci, že tyto krásné stavby u nás vyrostly převážně tam, kde před druhou světovou válkou převládalo německé obyvatelstvo. Ostatně, náš okres je zajímavý právě tím, že to do jisté míry dokládá i jeho protektorátní rozdělení. Zatímco od Liběchova při Českolipské silnici, nebo v obci Jestřebice uvidíte takových staveb hodně, tak je ve Vavřinči, ve Vysoké Libni, nebo na Řepíně budete asi jen těžko hledat.
Neřeknu vám dokonce ani to, jaké plemeno této domácí zvířeny mi nejprve zatarasilo cestu k místnímu židovskému hřbitovu a nemám už čas, se tím nyní zabývat, ale naštěstí byly vzpomínky na dětství jalové. Tehdy jsem musel projet na kole kolem hejna hus a bylo třeba hodně šlápnou do pedálů, aby mě některý ten syčící a rozeběhlý zobák netrefil.
Jsou to všechno jen zdánlivé maličkosti, co nás občas obklopují, ale dovedou vždy potěšit. Ostatně je na nás, zda někudy jen prolétneme, nebo na okamžik zastavíme a potěšíme se.
Obrtka tu v obci tvoří takový docela roztomilý romantický potůček.
Asi po půl kilometru cesty do mírného kopce dojdete ke hřbitovní kapli, která je součástí židovského hřbitova. Na ten se bohužel nebylo pro zamčená vrátka dostat, ale ona je to mnohdy docela dobrá prevence proti případnému vandalství. Dalo se aspoň několik hrobů vyfotit z dálky. Mimochodem právě tady jsem zjistil, že bude třeba vypnout mobil a užívat jej jen občas. Měla přijít chvíle pro běžný fotoaparát. Hřbitov jsem opouštěl v 11.05 hodin a v nohách jsem měl 10 km a 200 metrů dle mapového měření.
Když už se zdálo, že vše důležité jsem tu v obci a v jejím okolí prohlédl, a že nasadím tempo směr domov, tak mě zaujalo cosi na louce a bylo třeba to prozkoumat. Cesta životem. Tak se jmenuje umělecké dílo, které má cosi do sebe, či jisté genius loci a hlavně vzniklo zajímavým způsobem. Je vyrobeno ze stromů, které bylo nutné na tomto místě pokácet.
Smrt bez tváře jsem poznal okamžitě. Ani nemohu uvěřit, že je vše ještě tak pěkně zachovalé, byť je to jen kousek od místní restaurace. To se ví, že jsem si vzpoměl i na osud mělnických uměleckých výtvorů, které stály u zrodu parku na Podolí vedle autobusového nádraží v roce 1998.
Pomník obětem II. sv. války.
Kaple sv. Floriána. Té jsem se nemohl nějak nabažit. Hodiny bohužel nešly a hned jsem si zase vzpomněl na naše zvoníky, kteří ve svém volnu objíždí o víkendech zvony, vyzvání a snad mají na starosti i hodiny. Nevím, ale přítel Jirka Malecký tomu obětoval hodně víkendů po hodně let. To jsou kolem nás mnohdy tací nenápadní lidé, a když se nad tím zamyslíte, tak je za nimi něco vidět. Problém je ten, že to vidí jenom ten, komu to něco říká, ta jejich práce a dovede to ocenit.
Už na trase po silnici směrem na Štětí je poslední památka patřící pod Radouň. Je to socha sv. Floriána, který není jen patronem hasičů. Ostatně, je zajímavé, že i kaple v Radouni nese jméno tohoto mučedníka.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Flori%C3%A1n
A tady se dnes rozloučíme. Po modré jsem dnes něco nachodil, ač jsem ji v poslední části dal sbohem a zkrátil jsem si trasu sem po silnici. Po zelené jsem šel ráno v Hoštce a nyní snad někdy v 11.30, se na ni napojuji opět. Píši snad v 11.30, protože šetřím několik procent stavu baterie v mobilu, co mi ještě zbylo pro případný hovor a vzácně i pro ještě nějakou tu fotografii. Na poli jde nepříjemný vánek od JV, je tu více mlhy a jistě bych mohl jít v pohodě do Štětí na vlak, ale to bych nebyl sám se sebou spokojený. Má cesta má pokračovat zablácenou polní cestou k Mariánské kapli. Až tam dojdu, tak nebudu vědět kolik je hodin a ani nebudu tušit, že nikoho v lese nepotkám. Pěší tachometr podle mapy tam bude ukazovat 14.7 km, ale to bych předbíhal.
Pohodový zbytek jednoho z předvánočních víkendů !
